One love One world

.( co předcházelo: Petr se poprvé vychrápal s Alanem a dostal za to dávku)

Jak je to dlouho, co byl Petr normální chlapec? Týden? Dva? Tři? Měsíc? Petr frčel ve vlaku, který nikde nestaví. Nějaký čas už bydlel u Alana.  Petr myslel, že je to tak týden, ale ve skutečnosti to byl skoro měsíc. Doma řekl, že jedou na výlet (což vlastně byla pravda), ale trochu ulít a nevšim si, že už je to tak dlouho. Do školy už skoro nechodil. Hodně se toho změnilo, když Petrovy přestala stačit marihuana a dostal chuť na “něco tvrdšího”. U Alana, který do sebe cpal kdeco, se vždycky něco našlo. Stačilo pár chvil u něj v pokoji na gauči a mohl mít co chtěl.

Petr měl smůlu v tom, že se seznámil zrovna s Alanem - narkomanem ve vysokém stadiu závislosti. Měl pocit, že šlehnout si půl gramu háčka, frknout lajnu péčka, lajnu káčka, dát si tripa, jointa, houby, lepidlo a kafe je docela normální. Začal dělat to, co viděl u Alana. Jeho život se změnil. Jeho zájmy se vytratily, už jen hulil, šňupal, píchal si a nechal se píchat. Poslouchal psychopatickou hudbu, četl oplzlý feťácký magazín FRANTIK. O svou rodinu se nestaral. Zato rodina se starala. Maminka z jeho kamaráda vytáhla kde se její chlapeček zdržuje a jednoho dne zazvonila na Alanův zvonek. Petr byl zrovna ve stavu, kdy ani nevěděl jak se jmenuje, ale maminku poznal. “Chlapče ty jsi ale sjetej spráskla maminka ruce a okamžitě ho odtáhla domů. Na Alana poslala policii.

Petr přestal fetovat a měl zaracha. Prodělával maminčinu odvykací kůru.

Onoho dne se už Petr cítil lépe. Abstinenční stavy odeznívaly a myslel si, že nejhorší má za sebou. Petr měl poprvé za dlouhou dobu světlou chvilku. Telefon na stolečku zazvonil. “Haló,?” ozval se Petr. “Ahoj, Petře.” Alan. “Byl jsem na testech. Máš ajc. Tak se měj.” Petr to jako obvykle nějak nepochopil. Uplynulo půl hodiny a Petrovii to došlo. Sesunul se do křesla. “Proč jsem jenom tenkrát šel k romanovy kdybych tam nešel nikdy bych nepoznal Alana ............................