One love One world

Rozhovor s Max Romeo...

 

MAX ROMEO (Max Smith)
*1947

 

 

Romeo: Narodil jsem se v Alexandrii, v St. Ann. V osmi letech jsem se přesunul do Kingstonu. Moje matka odešla do Anglie a já šel bydlet ke svému otci. Spíše jsem vyrostl tam, v Jarrett Lane v Kingstonu.

Je to na venkově, distrikt St D'acres, blízko rodiště Boba Marleyho. Jsme ze stejné oblasti - Bob Marley, Burning Spear, Jackie Edwards, já, Ernie Smith, my všichni pocházíme odtamtud.

Tvůj otec pracoval na venkově nebo byl většinu času v Kingstonu?

No můj táta žil v Kingstonu, on je kuchař. Pracoval v kuchyni v Policejní škole. Teď je v důchodu.

Rodina Smithových se tedy záhy rozdělila.

Moje máma se odstěhovala, ale už před tím s otcem nežili. Myslím, že to bylo v roce 1954, kdy odešla do Anglie a usadila se tam. Moje babička se o mne nemohla starat, tak mne dali k otci do Kingstonu.

Jaké to pro tebe bylo, ten přesun?

No mně bylo něco mezi osmi devíti lety a Kingston se mi nelíbil.

Proč, příliš tlaku, hluku, lidí? Hektické místo?

Já jsem z vesnice a nebyl jsem zvyklý na tamější život. V Kingstonu byli lidé více "nahuštění", všude byla spousta všelijakých lidí. To se mi na něm nelíbilo.

V které čtvrti jste s tatínkem bydleli?

To místo bylo... byly to pronajaté parcely. Pozemek patřil člověku, který se jmenoval Lewis. Ten části pozemku pronajal několika rodinám. Postavil si na něm dům, stejně jako můj otec. Jenže po nějaké chvíli chtěl to místo zpět, tak se můj táta vydal do přilehlé komunity v Saunders Lane a tam si koupil vlastní pozemek. Zboural první dům a v Saunders Lane postavil nový, který tam stojí dodnes.

Slyšel jsem, že jsi byl tehdy takové opuštěné dítě, chodil si od domu k domu, jak se...

Ne doslova opuštěné. Já byl na útěku. Ve čtrnácti jsem odešel od otce z domu, protože se mi nelíbilo, jak se mnou zacházela moje macecha.

Aha, nepadli jste si do oka?

Ne.

A co se s tebou stalo, kde jsi bydlel?

No vlastně na ulici.

Čili dítě ulice?

Ano stalo se ze mě dítě ulice. Tehdy jsem byl vydán na milost dobrým lidem. Jamajka tehdy byla laskavá země. To byly jiné časy. Dnes byste na ulici nepřežil jako utečenec. Když vás nezastřelí policajt, tak prostě nějakej pistolník. Dnes je tu jiná společnost, dnešní systém je daleko víc nepřátelský. V těch laskavých dnech se lidé starali jeden o druhého, takže bylo lehké tehdy přežít. Já jsem ale nebyl zlé nebo špatné dítě. Nekradl jsem, ani se nepřipojil k žádným gangům či něco takového. Já byl prostě jen na útěku z domova.

Ale v takových podmínkách je přece snažší podlehnout právě gangu a podobným způsobům přežití, nebo ne?

Ale my jsme neznali tenhle americký způsob života. Neměli jsme televizi, která by šířila bezbožný pokrok. Byli jsme ovlivněni bezprostředním okolím. A to tvořili křesťané, kteří každou neděli chodili do kostela a dělali další prospěšné věci. Od doby, co je Jamajka amerikanizovaná, je celá společnost demoralizována. Rozpadá se, no vždyť víte, násilí a zločin se stávají normou.

Ale vždyť tehdy přišla vlna rude boyů v padesátých a šedesátých letech.

Toho jsem nikdy nebyl součástí. Vždycky jsem to kritizoval, protože tehdy se celý duch starostlivosti a společenstva začal rozpadat. Dokonce i Bob Marley začal zpívat takové písně...

"Rude Boy" skladby?

"Rudie A Go Jail" a všechno kolem, on byl vlastně... tedy nejen Bob, tehdy to byli The Wailers, v té době dominantní skupina, která se chytla celé té záležitosti okolo rude boys.

Podporovali to a oslavovali.

Podporovali a oslavovali bouchačku. Moc jsem na to nebyl, a možná proto jsem přežil. Já byl vždycky skromný člověk. Nestál jsem o to rychle zbohatnout. Nevěřím na chození zadními dveřmi nebo oknem. Snažím se jít vždy předním vchodem a dělat správnou věc.

Bylo to jen těchto pár jedinců, kteří stáli u zrodu rude boy-ismu a s ním spojeného hrubého chování? Nebo jsi měl pocit, že to má velkou podporu u dalších skupin, které se na tom podílely?

No, zjevně tou doubou podsvětí ovládlo hudební průmysl. Někteří producenti nahrávali umělce, kteří jim místo toho, aby zaplatili za čas strávený ve studiu, rozbili nos. Tím to celé začalo a pokračuje to tak dodnes.

První zkušenosti v hudební branži jsi získal jako údržbář, poslíček s deskama, nebo něco podobného?

Ano. No já práci měl - hudba mne zajímala už ve škole, dokud jsem neodešel. Protože, jak jsem říkal, byl jsem na útěku. Se školou jsem skončil. Svoje vzdělání jsem získal na chodnících Kingstonu. Po pravdě, když se mne někdo ptal na školu, řekl jsem, že chodím na "SWU". "Kde to je?", ptali se. Sidewalk University (Chodníková Univerzita, pozn.př.), Kingston, Jamajka, tam jsem získal svoje vzdělání. (směje se)

(smích) To není špatní škola ani dnes.

Správně. Myslím, že lepší než univerzita, kde se probírá teorie, ale já se učil všechno v praxi. (smích)

Kdo tě naučil hrát na kytaru a skládat? Ovládáš ještě jiný nástroj?

Ne, jediný instrument, se kterým to umím, ale rozhodně nejsem žádný mistr, je harmonika. Vlastně jsem se dodnes nenaučil hrát na kytaru profesionálně. Prostě si jen hraju akordy, když píšu. Ale profesionálně... Neměl jsem čas se to naučit. Hraji na všechno, co mi přijde do ruky, ale nikdy na profesionální úrovni. Já jsem spíš textař a lyrik.

Takže je to nějaký vnitřní talent.

Ano, všechno je ve mě a já to jen dávám do slov.

Kdy jsi zjistil, že máš nadání pro skládání dobrých textů? Už ve škole, ještě než jsi utekl?

Už ve škole. Můj nejoblíbenější předmět byl sloh na dané téma. Za to jsem dostával vždy jedničku. A později jsem si uvědomil, že můžu žít z "psaní slohu na dané téma". Můžu psát o dění kolem a pak to dát do písně. A tak jsem začal tvořit.

Tudíž jsi měl podporu už v samém začátku, to mohlo být rozhodující. Skoro tě vidím, kdybys neopustil školu, vystudoval bys psaní a dnes byl třeba profesionálním novinářem. Ne že bych litoval, že se tak nestalo, jen to říkám s ohledem na tvé pisatelské schopnosti.

Možná bych se stal Ministerským Předsedou Jamajky.

(smích) Nikdy nevíš!

(smích) Protože i bez základního vzdělání poznám chyby, jichž se politici dopouštějí. Stačí mi k tomu zdravý rozum, chápeš? (smích) Můj rozum by mi nedovolil dělat chyby, jaké oni čas od času vyvedou. Takže "SW" (sidewalk = chodník) je lepší než kterákoliv "U" (university). (smích)

Jak jsi se setkal s majitelem Caltonu, Kenem Lackem? Začal jsi pro něj vyřizovat obchůzky, to bylo někdy okolo roku 1965?

Jo. To bylo tak, potkal jsem kamaráda z dětství jménem Merrick, pracoval jako zubař. Měl kliniku hned vedle prodejny desek. Jednoho dne jsem se za ním vydal, on mi řekl o té společnosti a že kdybych chtěl, mohu se sejít s majitelem. Zašel jsem tam, ne jako zpěvák, hledal jsem práci. A nějak jsem mu hned padl do oka a tu práci mi dal. Nosil jsem hudební ukázky do prodejen s deskami. On nebyl stoprocentně zapojený v hudebním průmyslu, vlastně dovážel figurky, takové ty co se dávají na ozdobu doma na šatník a podobné věci. Vázy, popelníky, dekorativní předměty, to byl jeho hlavní artikl. Vedle toho pracovali společne se současným Ministerským Předsedou PJ Pattersonem jako producenti skupiny Skatalites. Takže jsem dostal tuhle práci, nosit hudební ukázky do obchodů a přijímat objednávky. A pak mne jednoho dne slyšel zpívat a řekl mi: "Ty nezníš špatně". Měl jsem jednu skladbu "I'll Buy You a Rainbow" a poté, co se mi podařilo ji nahrát, se okamžitě stala hitem. Dostala se tehdy na druhé místo v národní hitparádě. Ale to bylo se skupinou zvanou Emotions.

Před nimi jsi žádnou kapelu neměl?

Ne. Byl jsem v ní já, Lloyd Shakespeare (bratr Robbieho Shakespeara) a člověk jménem Kenneth Knight. Dali jsme dohromady skupinu Emotions a zazpívali jsme mou skladbu Kenu Lackovi. Ten se rozhodl ji nahrát.

Ta skladba je původně tvoje?

Ano moje. Napsal jsem text a ten se vyšplhal na druhou příčku v hitparádě.

A co další členové the Emotions? Leroy Turner (dnes známý jako Leroy Brown) a Milton Henry (předtím členem the Leaders) či Audley Rolins? Ti se přidali až po tvém odchodu?

Po svém odchodu jsem vystupoval jako Max Romeo. Později jsem dal dohromady kapelu The Hippy Boys. Začali jsme...

To bylo s bratry Barrettovými a Glenem Adamsem?

Ano. Po mém odchodu se hlavního vokálu ujal Audley Rollins. Potom se přidal Milton Henry. Ale nemělo to dlouhého trvání, Lloyd Shakespeare zemřel.

Už tehdy?

Ano.

Co se stalo?

Myslím, že pracoval v nějaké chemické továrně a otrávil se tam bůh ví čím, co tam tenkrát vyráběli. Kenneth Knight se odstěhoval.

Do Států (USA)?

Jo. Takže se každý nakonec vydal solo. Milton Henry žije nyní v Guyaně a Audley Rollins je myslím v Kanadě.

Kolik jsi toho nahrál s Emotions? Dvě nebo tři skladby?

No asi pět. Myslím, že jsme nahráli pět skladeb.

Jednu typicky rychlou skladbu z konce šedesátých let s tvým vokálem nemohu dostat z hlavy. Nevím jestli je to tvoje sólo nebo Emotions, či dokonce Hippy Boys. Slova jsou nějak takhle: "What the world is one great melting pot..." ("Svět je jako velký tavící kotel...", pozn.př.). Vzpomeneš si na ni?

Ano. "All we need is one great melting pot..." ("Vše co potřebujeme je jeden velký tavící kotel...", pozn.př.). To nejsou Emotions, ale Hippy Boys.

Aha, takže Hippy Boys.

Ano, to bylo po mém odchodu z Emotions, takže Hippy Boys.

A skladba se jmenuje "Melting Pot"?

Ano. A ještě "Dr No Go". Původně "You Can't stop Me", ale na desce je dnes napsáno "Dr No Go". Tu jsem napsal já.

Peter I: To musím sehnat. Jak dlouho jsi zůstal s Hippy Boys? To asi nebyla skupina v pravém slova smyslu, vy jste moc nenahrávali že?

Romeo: Ne. To byla taková kabaretní kapela. Vystupovali jsme v kabaretních show, hotelech. Vydrželi jsme spolu asi dva roky. Rytmiku tvořili bratři Carlton a Aston Barrettovi. Dále tam byl Glen Adams, Alva "Reggie" Lewis. Lloyd Charmers se připojil později. Hráli jsme spolu asi dva roky a kapela válela.

Vím o jednom albu s názvem "Reggae with the Hippy Boys". Podílel jsi se na něm nějak?

Ne, vůbec. To bylo až po mně, myslím, že to vydala Sonia Pottinger.

Ok. Cože jsi kapelu opustil? Bylo to kvůli neshodám s ostatními členy, nebo si chtěl vystupovat sólo?

Bylo to kvůli neshodám v kapele. Víte, jak to v kapele chodí. Většinou jeden člověk aranžuje skladby a druhý s ním nesouhlasí. Nakonec se nikam nedostanou. Oni neměli žádné nápady, já ano. Já to aranžoval, ale oni chtěli stále něco jiného. Tak jsem to nevydržel a začal si to dělat po svém.

Jaký si tehdy měl pocit? Neptal jsi se sám sebe: "Měl bych to zkusit s jinou kapelou nebo sám?"

No tohle pro mne nebylo žádné těžké rozhodování, tehdy...

Byl v kapele příliš velký tlak?

Ano velký tlak. Já jsem byl v té době trochu sobec, šlo hlavně o mě, víte? Bylo to hlavně o mně a o tom, že chci ve svém životě něčeho dosáhnout. Nechtěl jsem, aby mi v tom někdo bránil. To byl můj přístup.

Ale jaká byla tehdy situace obecně, hovoříme o roce 1968, Desmond Dekker stoupal vzhůru. Čekal bych, že mnoho z vás se ohlíželo koutkem oka po možnosti prorazit za mořem.

Takové ambice jsem nikdy neměl a sebe jsme tak nevnímal. Viděl jsem se někde ve slušném jamajském průměru. Ale pak jsem prorazil a začala revoluce v mojí kariéře.

Ale já slyšel, že jsi byl v podstatě přinucen nazpívat skladbu "Wet Dream".

No ano. Napsal jsem text. Ale v té době jsem se nechtěl hudebně ubírat tímto směrem. Chtěl jsem zpívat o lásce jinak, ne jen o sexu. Takže jsem měl ten nápad, ale sám jsem ho nechtěl realizovat. Zmínil jsem se o tom Bunny Leemu a on měl několik svých nápadů. Řekl mi, že chce abych to zpíval já. Já jsem nepatřil do jeho party a opravdu jsem to nechtěl zpívat. On však řekl, "No pokud nechceš, tak tady nemáš co dělat." Nemyslel to tak vážně, spíš jako doporučení. Tak jsem řekl, "V pořádku, jestli to stojí takhle, udělám to." Se zapřením jsem to nahrál a nakonec to byla jediná píseň z tehdejšího nahrávání, která získala mezinárodní ohlas.

Hlavně asi kvůli textu ne? Byla ta skladba předzvěstí toho, s čím přišel trochu později Lloyd Charmers nebo vznikla až potom? On měl tou dobou vystoupení s názvem Lloydie & The Lowbites, pamatuješ?

Ano, to bylo hned po mně. Protože co se nestalo? V Anglii byla taková zkostnatělá společnost, velmi dbající na morálku. Nemravnost byla "zamčená v komoře". Takže, když se tam objevila moje píseň, hned se jí chytli skinheadi. Chápej, chytli se jí, protože ve společnosti, kde si nemohl říct ani "sakra", najednou někdo vykládal o mokrém snu. Víš co myslím? (smích). Jednou ji pustili v rádiu na BBC. Nějací jamajčané, kteří ji slyšeli, zavolali do vysílání a protestovali proti jejímu sprostému textu. Dosáhli tak zákazu skladby, což jen znásobilo její ohlas. V Britských žebříčcích se udržela dvacet šest týdnů a vyšplhala se i na druhou pozici. Bojovala o první místo, ale to jí přebrali Beatles s písní "Get Back (To Where You Belonged)" ("Vrať se tam, kam patříš", pozn.př.). (smích)

Aha, takže ty jsi nakonec soutěžil s Beatles, tak to je něco!

Jo.

Čili v dokonale fungujícím světě, bys tím býval vydělal i slušné peníze. Byla nějaká odměna?

Ne, žádná finanční odměna nebyla. Ale nastartovalo to moji sólovou kariéru a dalo mi to možnost vystupovat v té době v Anglii. Trvalo to velmi dlouho, než jsem zavadil o nějaké poplatky za autorská práva. Ale tehdy byla ta skladba v Anglii velký hit.

Než na to zapomenu, jaké bylo tvoje setkání s Bunnym Lee? Znali jste se z dřívějška?

Já znal Bunnyho dřív než se stal producentem. Vlastně první jeho nahrávání... to jsem zavinil já.

On tehdy nebyl zavedený na scéně?

Já byl v tomhle oboru dlouho před příchodem Bunnyho. Bunny Lee byl recepční v opravně aut v Kingstonu. A protože měl rád špatnosti, dělal vyhazovače u Dukea Reida. Pro Dukea dělal také stejnou práci jako já pro Kena Lacka. Před tím, než začal sám podnikat, nosil ukázky skladeb do obchodů s deskami.

Říkal jsi mi o něm, že to byl člověk, který musel slyšet svoje nahrávky na tancovačkách za každou cenu. To chceš říct, že nutil selektory, aby je hráli?

Jo nutil je hrát jeho skladby. Jinak je zmlátil nebo na ně namířil pistoli, bylo-li to nutné. Jen aby pustili jeho produkci.

Takže běžná praxe producentů o dekádu později byla normální už v šedesátých letech?

Jo to bylo v letech 1966-70. Tehdy to začalo. Rádio změnilo výběr poplatků, což bylo proti pravidlům a regulacím. Tehdy byl na jamajském rádiu jeden prominentní DJ a Bunny Lee zařídil, že přišel o práci. Dal mu šek za to, že bude hrát jeho skladby. A pak ten šek ukázal kontrole z rádia a ten chlápek dostal padáka.

No to se asi moc neví. Ale mělo by.

To byli začátky. Úplné začátky.

A všechno bylo ještě v plenkách.

Ano, každý byl nováček. Nevěděli jsme nic o copyrightu nebo autorských právech. Nic takového

Nenahrál si ještě něco mezi tvým odchodem od Hippy Boys a spoluprácí s Bunnym Lee?

V časech Emotions po Maxe Romea používali moje jméno na nahrávkách, se kterými jsme neměl nic společného. V jednu chvíli to došlo tak daleko, že když jsem nahrával pro jednoho producenta, ostatní se báli se mnou něco nahrát. Použil jsem jméno ("Trevor Lambert") pro nahrávku Joe Gibbse "Bald Head Teacher" (Max též zpíval pod dalšími pseudonymy např. "Ben Rude Dick", "Rasta Pickney" a "Murt, Turt & Purt"), protože Joe Gibbs měl tehdy velký spor s Bunnym.

Ve zkratce?

No nechtěl, aby se vědělo, že pro něj nahrávám. První nahrávka byla "Bald Head Teacher", tu podepsal "Joe Lambert" a já nesouhlasil. Pro zbytek skladeb použil moje jméno. První se jmenovala "Cock Fight" a druhá "Deacon's Wife".

Kdy jsi nahrával u Joe Gibbse?

Začátkem sedmdesátých let, 1970/71.

Nevzešlo z toho nic významného?

Ale ano, byly to známé skladby v Karibiku, Kanadě, v New Yorku a okolí.

Jaký je příběh jména "Max Romeo"?

To bylo díky mému chování k dívkám a kvůli tomu jak s nimi mluvím, aspoň v té době. No a jak už jsem říkal Bunnyho jsem znal už od klukovských let, dlouho před hraním hudby.

V Greenwich Townu.

Ano tehdy jsme žil v Greenwich Townu. Táhlo mi na dvacet, když jsem ho poznal. A tam mi vždycky říkali "Romeo", protože jsem holkám říkal hezké věci a tak. A pak jsem uvažoval:"Dobrá jmenuji se Max Smith," to je moje pravé jméno. Tak jsem použil křestní Max, což může být zkratka pro "maximum" a Romeo je z Romea a Julie, kteří jsou symbolem lásky. Tudíž to znamená "Maximum Love For Jah", chápeš.

Na přelomu 60. a 70.let jsi se hodně stýkal s Bunnym Lee. Ve kterých studiích jste spolu nahrávali? Federal nebo nově přestavěném Randy's? Někdy tou dobou skončila rekonstrukce studia Randy's a vše nabíralo na obrátkách. Tak v roce 1969?

Jo, okolo roku 1968 už Randy's fungovalo. My jsme hlavně využívali WIRL - West Indies Records Limited, které se dnes jmenuje Dynamic Sounds. Vlastně jsme využívali i Federal Recording Studio a Randy's, dokud si Bunny Lee nezařídil vlastní. To vzniklo ze studia Joe Gibbse. Joe Gibbs postavil studio, Bunny Lee ho od něj koupil a Joe Gibbs si postavil jiné.

Ještě jednou k tomu pozdvižení okolo skladby "Wet Dream", ty jsi prý současně se skladbou vyrukoval z historkou o tom, že text písně je vlastně o děravé střeše, kterou zatéká. Je to pravda, nebo to vzniklo z řečí až později?

Nikdo na to neskočil, protože každý dobře věděl o čem "Wet Dream" (Mokrý Sen) byl. Musel jsem vypustit nějakou historku, aby to vypadalo trochu lépe. Rodiče dětí byli pobouřeni, že vystavuji jejich potomky takovému rouhačství, tak jsem se to snažil nějak napravit. Stejně tomu nevěřili.

O tom nepochybuji. Ale tebe to nezastavilo. I přes následky jsi nazpíval "Mini Skirt Version", "Wine Her Goosie", "Pussy Watchman" a "Big Twenty", i když ty už neměli takový dopad jako jejich předchůdkyně.

Ano, to byly průvodní jevy tehdejší doby, pokračování ve stejném duchu. Jenže potom jsem si začal klást otázky. Jak například vysvětlím tyto texty svým dětem? Je mi to velmi trapné, když po mně moje děti chtějí vědět o čem tyhle skladby "Wine Her Goosie" nebo "Pussy Watchman" jsou. Proto jsem se rozhodl ke změně. Přijal jsem víru Rastů. A začal jsem čerpat z Bible.

Rád bych se tě nyní zeptal na tvé první turné. Vzpomeneš si na něco z turné v Anglii v roce 1969? To byl pěkně dlouhý výlet napříč celou Británií že?

No vystupoval jsem na malých i velkých místech. Jedno z největších byla Arena ve Wembley.

Ano, tam se tehdy konal velký Karibský festival.

Jo a tam jsem vystupoval. Byl tam taky Johnny Nash, Peercy Sledge...

Bob & Marcia.

Bob & Marcia, Desmond Dekker a pár dalších. To bylo největší vystoupení, kterého jsem se tehdy zúčastnil. Hrál jsem ve všech velkých sálech v Londýně. Royal Albert Hall, Lyceum Ballroom, Roaring Twenties, prostě ve všech. Jmenuj kterýkoliv. Dingwalls, tam jsem byl taky. Hrál jsem ve většině ne-li všech menších městech po celé Anglii.

Mimochodem kdo organizoval ten festival? To byl určitě jeden z prvních, ne-li zcela první, podnik tohoto druhu, který představil reggae na Evropském kontinentu. Slyšel jsem, že v tom hrál roli Junior Lincoln (později měl na starost produkci Studia One v Anglii, kterou vydával pod labelem Bamboo/Banana).

Myslím, že to byl Junior Lincoln a pár dalších.

Jak velká byla návštěvnost této akce?

Myslím okolo 150 tisíc návštěvníků. To místo bylo úplně přeplněné, měli tam vnitřní televizní okruh na kterém to vysílali těm, kteří se nedostali dovnitř.

Myslím že celý festival natočil Horace Ove, ale nejsem si jist, jestli to nebylo o rok později.

Na to si nevzpomínám.

A jak to využila média, bylo to nějak zařízeno? Tobě v té době vyšlo v Británii album "A Dream" u labelu Pama, takže jsi ho mohl tímto podpořit.

Publiku se líbilo, dětem se líbilo. Jak jsem už říkal, měl jsem podporu u skinheadů a ti měli ve zvyku přijít na party a říci si o mou skladbu. Když ji nezahráli, tak to tam rozmlátili a bylo po zábavě! To donutilo mnoho lidí si mou nahrávku pořídit. Jo skinheadi to album hodně podpořili. Musím jim za to poděkovat.

Peter I: Neměli bychom zapomínat jak se na reggae v jeho vzniku koncem 60. let nahlíželo. Nejen jako na nový úkaz v žebříčcích hitparád, nový přechodný styl, druh... levný trend, který zase eventuálně...

Romeo: Časem vyprchá? No tak to se spletli. Ta hudba jako celek je učební materiál, učební pomůcka pro Rastafariánství. V té době to tak ještě nevypadalo, ale my jsme to povznesli na takovou úroveň, že se z toho stala spravedlivá hudba. Ve smyslu, že učila lidi správným věcem.

A co tehdejší přidávání strunných nástrojů k aranžím, brali to lidé dobře? A ty sám? Chtěl si také vyhladit a nablýskat zvuk?

Ano.

A nakonec celou hudbu rozředit?

No ono to nebylo o tom to nějak zředit nebo změkčit. Byl to experiment, aby se zjistilo zda-li je možné přiblížit to klasickým standardům. John Holt v tom byl velmi úspěšný. Svou hudbu jsme měl však radši surovou, nezměněnou. Nerad něco přidávám - Mám rád harmonie, dechy, perkuse. Ale dávat tomu punc klasiky to není nic pro mě. Moje hudba je roots music, a to je něco jiného.

Takže posun od oplzlosti k svědomitosti, tenhle posun byl...

No k tomu mne přimělo moje první dítě. Začal jsem mluvit na svou dceru a začal jsem víc přemýšlet. Dítě mnoho změnilo, můj život, způsob myšlení. Myslím, že sex patří do ložnice. Je to posvátný akt a neměl by být veřejnou zábavou. Ale to je jen můj staromilecký názor.

Jasně. První várka uvědomělých a duchovních písní, které si složil, byly skladby "Rent Crisis", "Black Equality", "Pray For Me" a "Murder In The Place". Kdy to bylo, a co se s nimi stalo?

Bylo to v roce 1971. Myslím, že všechny ty skladby vyšly v letech 71/72. Tehdy jsem vlastně začal dělat kultivovaný materiál. Rok 1972 jsem začal písní "(Bring Back) Macabee Version", která byla zakázaná v radiu, protože tehdy byla na Jamajce kniha "Book of Macabee" zakázaná.

Z jakého důvodu?

No, Jamajka je v podstatě Křesťanská země, a cokoliv jde proti Křesťanství není akceptováno. Ani věda. Neřekl bych, že Jamajka má nějaké vědce protože Křesťanství tomu...

Stojí v cestě.

Ano. Jsou tu vědci - je mi z toho smutno, ale Křesťanství zabránilo mnoha dobrým věcem proniknout na Jamajku.

Ale ty jsi bezpochyby jeden z průkopníků písní se sociální tematikou v tak otevřeném tónu. Věci, které mohli v 60. letech zničit nebo zdržet tvou kariéru. Určitě jsi musel hodně bojovat aby jsi si mohl stát za svým...

Ano, stále musím. Pořád zakazují moje nahrávky. Většinu mých nahrávek na Jamajce zakázali. Po pravdě, když pošlu nahrávku do radia, sejde se komise, sesednou se kolem stolu a poslouchají text než ho povolí. A v osmdesáti procentech mi to povolení nedali, protože zpívám o sociální situaci. Připomínám jim to špatné a jim se to nelíbí. (smích)

Řekni mi, co tě inspirovalo k písni "Black Equality".

Třídní systém na Jamajce. Vrchní vrstva řídící celou společnost. Barva kůže byla v těch dobách velmi důležitá. Hnědí lidé prošli, ale černí toho mnoho nezmohli. Takže tenhle třídní systém je o sto procent horší než rasismus. Jak se vyhnout rasismu na to přijdeš, ale systém třídních vrstev ti dovoluje se povyšovat. A vytvořili hranice řízení - je to něco čemu říkají řízení. Dům neodpovídá tomu za jaký jej vydávají, ale cenu dají takovou aby měli jistotu, že si ho nekoupím, protože nechtějí abych bydlel vedle nich. Tak to tehdy fungovalo a o tom je ta píseň.

"Ginalship".

Vlastně to všechno byly - mohl by si všechny tyhle písně označit jako politické komentáře, i když já nenávidím slovo "politika". V mém slovníku je politika neslušný výraz. Politika je podvod jedněch lidí na druhých, politici jsou lidští parazité, a mají svůj název.

Jak ke svým účelům využívají hudbu?

Oni použijí všechno k politickým účelům.

Boj o moc? Ve skrytu, pod povrchem?

Ano.

Nedbaje, že několik set nevinných při tom procesu zemře.

Politikům je to jedno. Říkám to nerad, ale pro mne jsou to jen paraziti (chichot). Ode mě se vděku nedočkají.

Ale nakonec ať chceš nebo ne, z umělce se stane nástroj pro politiky. Jako například, když jste společně s Derrickem Morganem v roce 1971 natočili píseň "Let The Power Fall". Tu použili bez tvého svolení, nebo ji prostě Derrick věnoval PNP? Což neznamená, že by se nějak obtěžovali ptát se o dovolení. (smích)

To bylo tak. Jednoho dne jsem zašel do studia Randy's a Derrick Morgan zrovna nahrával. Dával dohromady asi šest různých skladeb. Ani jedna z nich mi nezněla dobře, ani jedna nemohla nikoho z ulice oslovit. Tak jsem mu řekl: "slyším, že děláš šest písní, ale ani jeden hit." On na to: "Máš něco?" V tu chvíli jsem si vybavil scénu z neděle, kdy čtvrtí projíždělo zmrzlinářské auto. Potom co jsem snědl zmrzlinu, jsem uslyšel z reproduktoru na střeše auta hrát Žalm "Pour a little power for me, o lord". A rozhodl jsem se složit píseň. Soul Syndicate tehdy hráli "tuh tuh thuhh", a já jim řekl: "Ne, já chci mít beat jiný než všichni ostatní, nechci žádné ska." Chci "thiky, thiky thiky thiky" namísto zavedeného "chek chek". A když to začali hrát, znělo to moc dobře. Skladba vyšla a okamžitě se stala hitem. A pak za mnou přišel nějaký chlap a řekl mi: "The People's National Party (PNP) by měla zájem o využití tvé písně ve své kampani." Tak jsem řekl: "O nic nejde, klidně ji použijte." To nakonec vyžadovalo mou spolupráci, a protože tehdy je vedl Michael Manley - jeho idea demokratického socialismu zněla dobře, svolil jsem, že toho budu součástí. Ale mne jinak politika opravdu nezajímá. To jen, že v té době vypadal jeho koncept nově a zajímavě.

Jak se na to díváš teď z odstupu, mělo to podle tebe nějaký trvalý dopad na Jamajce, zlepšilo to něco?

Prospělo to, protože mnoho věcí to osvětlilo. Věci o kterých jsme ani netušili. Pomohlo to, protože to osvobodilo Rasty. V jednom to nepomohlo. Jamajka není bohatá země, nikdy neslyšíte o blahobytu na Jamajce. Když nepracuješ, nejíš - tak to funguje. Michael Manley ukázal lidem jak dostat něco z ničeho a to bylo na tom režimu špatné. Ta uvolněnost, kterou v lidech zanechal, protože ta je poznamenává dodnes.

Jakým způsobem?

Lidé čekali, že si sednou na zadek a budou vydělávat bez práce. Nevím jak to dokázali, ale takhle pochopili slova Michaela Manleyho.

Pěkně naivní.

Ano, "osoba která pracuje se stará o ty co nepracují", tahle představa zakořenila v myslích mnoha lidí. Taky zábor půdy. Postavili dům na cizím pozemku a pak jej zlegalizovali, aby dostali potraviny. Vzniklo z toho mezi lidmi mnoho neduhů. Ale přineslo to i spoustu dobrého, protože tehdy bylo devadesát procent obyvatel negramotných. V křesťanských zemích je vždy hodně negramotných. Takže na Jamajce to bylo devadesát procent a Michael Manley to srazil na sedmdesát. Mělo to svoje pro i proti. Ale víc bylo dobrého než špatného.

V něčem to určitě prospělo.

Ano.

Vytvořili mnoho programů, o čem byli JAMAL a "Crash Impact Programme"?

Ano "Crash Programme" (též známý jako Special Impact Programme). Tehdy hodně lidí hladovělo, byla velmi vysoká nezaměstnanost. Ulice byly špinavé, protože tehdejší vláda Hugha Shearera byla plná pitomců. V podstatě nedělali vůbec nic a země se rozpadala. A tak Shearer řekl: "Namísto sezení doma, bez jídla a bez ničeho, popadněte koště, zameťte ulice a vydělejte si trochu peněz." O tom byl Crash Programme. Ale něco vám řeknu, tím že to podnítili, to nakonec změnili. Když pak PNP vyhrála volby v roce 1972 nastala pauza. Sliby, které dali lidem se nějak neplnily a já jsem to cítil na vlastní kůži. Protože lidé na ulici mi říkali: "Koukni ty jsi byl s nimi v té kampani a oni teď pro nás nedělají nic, dokonce sem zavlekli násilí." Takže jsem musel zpět do studia a natočil píseň "No Joshua No". Říká se v ní: "Ty jsi je zbavil otroctví a oni ti za to děkují, zpíval si jim píseň o lásce a oni ji zkoušeli zpívat s tebou. Ale teď jsou opuštění, unavení, zbití samá modřina, cítí se využiti a protože jsi můj přítel Joshuo, říkám ti, Rastové viní tebe. Chceme aby jsi vystoupil a začal znovu." (na tento riddim později Prince Far I nazpíval djskou odpověď "Yes Joshua", dříve vzácnou nahrávku nedávno vydanou na antologii "Silver & Gold" od labelu Blood & Fire). Zavolal mě (Michael Manley) do Jamaica House a řekl mi , že má mou skladbu nahranou třikrát za sebou na kazetě a poslouchá ji v autě ve dne v noci, protože ho motivuje. Dokonce mě požádal abych chvíli nezpíval podobné písně, protože s tím něco udělá. A tehdy se objevily sociální programy, všechno co říkal lidem, že udělá, začal plnit. Takže ta skladba ho motivovala.

A co "Press Along Joshua"? Vznikla ze stejného záměru nebo je rozdíl mezi touto skladbou a výše zmíněnou. Tahle je pokračováním "No Joshua No"?

No ty skladby vznikly během jeho kampaně. Přidal jsem se, protože jak jsem řekl, líbila se mi jeho politika. A já začal skládat písně na podporu té kampaně a "Joshua Row The Boat Ashore" a všechny tyhle skladby byly o něm. A nelituji toho, protože on byl dobrý člověk, nejlepší vláda jakou Jamajka kdy měla.

I dnes to tak cítíš?

Ano i dnes. Jedinou vládu, která se mu trochu podobala vedl jeho kmotr (smích) - (Alexander) Bustamente. Člověk, který vede zemi nyní, není úplně špatný, ale dobrý taky ne.

(PJ) Patterson?

Ano.

Ale podle očekávání Manley začal praktikovat levičáckou politiku a tím ohrožoval horní vrstvy jamajské společnosti a zároveň postavení USA. Řekl bych, že nechtěli dopustit vznik "druhé Kuby".

Podívej, kdokoliv jim neříká "Strýčku" je pro USA nebezpečný. Američané mají rčení "Bůh žehnej Americe - a nikomu jinému". Čili kterákoliv vláda cizí země, jedno kde, která nenazývá USA "Strýčkem", pocítí americkou zášť. To se stalo Michaelovi Manleymu, Mauriceovi Bishopovi (Grenada) a mnoha dalším vůdcům v Karibiku, kteří odmítli "Strýčka". Popadali jako mouchy.

Vzepřít se diktátu americké vlády může mít fatální následky. Megalomanie Strýčka Sama je hanebná, myslím politiky ne obyvatele. Myslíš, že to prostě jen schovávají za "demokracii"?

Přesně. Když netancuješ jejich písničku, tak máš problém. A to stáhlo Michaela Manleyho. On jí netancoval. Řekl jim, že Jamajka není na prodej. Ale nakonec jim musel ustoupit, potom co viděl jak naložili s Mauricem Bishopem, nechtěl dopadnout stejně. Trochu vyměkl.

Měl si možnost s ním o tom co se stalo promluvit někde v zákulisí, byl natolik otevřený?

Ne, my jsme se k sobě nikdy nedostali tak blízko, abychom mohli o něčem diskutovat. Náš kontakt byla hudba. Opravdu nás spojovala pouze hudba.

A co "Public Enemy Number One", to nemá žádný politický podtext?

Ne, nemá. To je něco jiného. "Satan" jako pojem, který pojmenovává zlo. Cokoli zlé je zároveň ďábelské a duch, který někoho přiměje udělat něco špatného je duchem Satana. Duch Satana je v každém z nás stejně jako duch Všemohoucího. Všimni si, že říkám "Všemohoucího".

Ano.?

Nechci už používat slovo "Bůh", protože je zneuctěno církví, tudíž říkám "Všemohoucí".

Začátkem sedmdesátých let si nahrál několik skladeb u třech producentů: Niney, Lee Perry a Bunny Lee. Vídali jste se tehdy často?

Byli jsme přátelé. Dobří přátelé a užili jsme spolu spoustu legrace. Je ironií co se z Lee Perryho stalo. Pro mne je pořád nevysvětlitelné. Ale tehdy bylo mezi námi pouto. Byli to tři různí producenti, tři odlišné labely, ale hudbu jsme psali a hráli dohromady. Na konci dne jsme dali jeden label na tuhle skladbu jiný na druhou. Prostě se to nějak rozdělilo.

Peter I: "Rasta Bandwagon", to byla čí produkce?

Romeo: Niney. Vydali jsme to všichni tři. Já, Niney a Lee Perry.

Zmínil jsi se, že být Rastou se v hudebním světě v roce 1976 stávalo spíše módou než upřímným hnutím. Další způsob jak vydělat peníze. Ale skladba "Rasta Bandwagon" popisuje tento vývoj čtyři roky před "Rasta boomem" v polovině sedmdesátých let, to už jsi to tehdy vycítil a předpověděl příchod "vlků v rouše beránčím". Asi je to lidská přirozenost, chytit se na čas nějaké módy a vyrazit z toho co nejvíc.

Ano, vznikla zde mylná představa, že ti co mají dready prodávají víc desek. Většina dreadatých umělců ve studiu to má jako styl - způsob jak prodat desky. Nežijí jako správní Rastové a ani je to nezajímá. Když se jich zeptáte na něco o Rastech, nemohou vám nic říct. Vše o čem jsou schopni mluvit je Jeremiáš, Izaiáš a hromada dalších postav, které žili před tisíci lety. V podstatě nosí dready, aby se prodalo víc desek. A když se zaposloucháte do textu, který s dready na hlavě zpívají, poznáte, že tito lidé nepraktikují víru o které hovoří. Hlásají spravedlnost a pak vám třeba Sizzla ve své písni opakuje "Pump up the pum-pum, pump up the pum-pum", do toho vstoupí Capleton jako spravedlivý dreadař, ale je to jen další falešná morálka. Chci říct, jsi-li učitel, vyučuj. Rozumíš co tím myslím? Ne nerozumíš...

Řiď se tím co kážeš.

Řiď se tím co kážeš! Buju Banton se snaží tomu dostát a Luciano si taky nevede špatně. Doufám, že Anthony B vydrží a nepodlehne životu bez morálky, jako se to přihodilo jeho kolegům. Snažíme se poučit lidi o tom co se dnes ve světě děje. V naší poslední generaci, lidem dvanácti až třiceti lety, budeš hledat opravdu dlouho než najdeš jednu citlivou bytost. Takže bychom se měli snažit zachránit naši nejmladší generaci. Ty kterým je dnes jeden až dvanáct let. Nevím jak to provedeme, ale když to neuděláme ztratíme ji stejně jako jsme ztratili tuhle. Jo. A hudba, hudba je potravou pro mozek, a oni jí používají vesměs negativním velmi negativním způsobem. Protože Snoop Doggy Dog a jemu podobní jsou jen idolové. Poslechněte si jejich hudbu. Lidé je vidí v televizi a médiích, ale co to je za pohled, když dvěma malým dětem zpěvák z obrazovky vykládá: "I'm banging your mother" ("prcám tvojí mámu", pozn. př.). To jsou ty nemorálnosti, které tito lidé šíří ve jménu hudby. Zvedá se mi žaludek, když tyhle lidi slyším.

Obzvlášť když přihlédneme ke vlivu jaký má dnes hudba na mladé, vím co myslíš.

Vždyť to říkám. A jsem silně přesvědčen, že Ďábel bydlí na Rodeo Drive (?) v Hollywoodu a používá média jako prostředníka. Chápeš co říkám? Protože tihle lidé jsou velmi satanští a jsou to ty největší idoly, tak kde to jsme? Jsem přesvědčen, že generaci ve věku od dvanácti do třiceti let jsme ztratili. Zkusme zachránit alespoň tu ve věku od jednoho roku do dvanácti let. Prosím rodiče, aby vypnuli tu zatracenou televizi! Myslím, že to je jediná dobrá věc v Afghánistánu, fakt že tam nedovolili televizím nakoupit licence. Je to Ďáblův nástroj.

Hráli tvé skladby z Perryho a Nineyho produkce na rádiu? Třeba "Babylon's Burning"?

Ne, oni rádi zakazují Maxe Romea (smích). Je to skvělé, protože nejsem v té nafouklé škatulce reklamních taháků, ale už 38 let jsem průměrný. To je taky důvod proč jsem na téhle cestě už třicet osm let, protože se držím dál od pozlátka a reklamních taháků. Nepotřebuji načančat abych dostal svou hudbu k posluchačům. A lidé slyší o čem mluvím a dochází jim, že na tom bude něco pravdy. To mě pomáhá se protlouct. Nepotřebuji MTV a vlastně nepotřebuji ani Universal.

Co tě v té době ovlivnilo? Slyšel jsi James Browna, texty Boba Dylana, the Black Panthers, Stokely Carmichael a jiné?

Můj hudební záběr je velmi široký. Od Bacha po Fatse Domina. Tehdy jsem miloval vážnou hudbu, vyrostl jsem na ní. A používám ji pro melodie ve své hlavě. Mám rád R&B, to původní R&B (Rhythm & Blues, pozn. př.). Mám rád the Temptations, Four Tops, pořád je poslouchám. S jejich hudbou jsem vyrostl. Elvis Presley a další.

Samá nestárnoucí jména.

Neil Diamond, Jose Feliciano, vyrůstal jsem za poslechu skvělých muzikantů.

Určitě melodičtější období než dnes.

Ano, přívětivější dny, více pochopení.

Nikdy jsi neměl problémy s JLP (Jamaican Labor Party, pozn. př.), ani v sedmdesátých letech, kdy jsi oficiálně vystupoval na podporu jejich oponentů. Nečekali od celebrity, kterou jsi byl, že zůstaneš neutrální?

Ne nic takového se nedělo. Šlo jen o to, že vláda Hughe Shearera nedělala nic pro lidi. On sám byl hrozný playboy no a jeho ministři si mastili kapsy, zatímco lidé čekali nějakou spravedlnost a ta nepřicházela. Já jsem to tehdy celé pozoroval a neměl jsem tudíž žádný problém s politikou Michaela Manleyho, která byla tehdy alternativou. Tak jsem Michaela podpořil, protože v té době měl nejlepší...

Alternativu.

Ano. Když jsme chtěli koupit domů rádio, museli jsme si ho koupit v Americe. No a když ho pak přivezli, neměli jsme už na zaplacení. Takové situace Michael Manley komentoval slovy "Koukněte, my pojedeme třeba rovnou do Hong Kongu, abychom si ho pořídili, protože moji lidé chtějí taky poslouchat zprávy." To se Americe nelíbilo.

Ty jsi nahrál i pár "bokovek" vedle produkcí s Perrym a Nineym, třeba pro Glena Adamse. Píseň "Coming of Jah" byla pro Glena?

Glena Adamse? Ne to ne, Glen byl klávesista...

Tak pro the Upsetters.

Pro the Upsetters, to ano. Glen začal hrát už s Hippy Boys a pak se přesunul k the Upsetters. Myslím, že s Glenem jsem spolupracoval jen jednou na skladbě "(I Saw Selassie I Stretch Forth His Hand To Take Us Across) Jordan River" pro GG (Ranglin).

To nejsou the Reggae Boys?

Ne.

To jsem asi popletl. The Reggae Boys to byl Glen a kytarista Alva Lewis.

Ne nepopletl, pod "Jordan River" je na desce napsáno "Maxie & Glen", tak to vydal GG. Ale to je jediná skladba tak říkajíc bokem. Hudebně jsme spolu moc nespolupracovali.

A co Chinové ve studiu Randy's? Kolik jsi toho nahrál pro Keithe (bratr Vincenta China, strýc Clive China)?

Ano Chinové. Pár skladeb jsem s Keithem v Randy's nahrál.

Jedna skladba z tohoto období "Red House" je vynikající. Ty sám si dělal aranžmá?

Ano, já aranžuji většinu svých skladeb.

Miluji břitkost toho rytmu. Inspirací ti byl neblaze proslulý Gun Court (Soud pro ozbrojené delikty, pozn. př.), instituce, která měla potírat zlé muže té doby.

Ano, Gun Court. Tehdy ho založil Michael Manley, aby ulehčil společnosti, která trpěla záplavou pistolníků.

Osvědčila se tato instituce nebo to mělo spíše opačný výsledek? Co myslíš?

No, měl to lépe dotáhnout. Měl ty zločince upalovat. Tihle chlapi byli opravdu zlí, měli je zabít hned po narození. Je mi líto, že to tak říkám, ale myslím to vážně. Tak to cítím. Víš oni zabili tolik nevinných lidí jen tak pro nic za nic. Rebelové bez příčiny. Michael se tedy snažil mít je všechny pod jednou střechou, každého v místnosti čtyřikrát čtyři stopy. Já bych je raději upálil, to je menší trest.

Opačně dopadla skladba "2000 Years Ago", ze stejné doby jako "Red House", která je téměř zapomenuta.

No tahle skladba vznikla, když se rozšířila zpráva, že Mengistu zavraždil Jeho Veličenstvo. Nebyla to pravda a jak jsem já vyrozuměl, byl to už starý nemocný muž, který daleko spíše zemřel dávno před tím než by ho musel někdo otrávit. Nevěřím, že ho otrávili. V té písni se v podstatě říká "To samé se stalo Kristovi před dvěma tisíci lety". Stejné jako když se jeho vlastní lid obrátil proti němu a volal po jeho ukřižování.

Vraťme se ještě do studia Randy's, vzpomeneš si na Clive China a jak jste nahráli "If Them Ever"?

Jo to bylo ještě s Keithem. Po Keithově smrti měl většinu materiálu Clive Chin. Ano tuhle skladbu jsem nahrál pro Clivea. Od té doby jsme ji neslyšel. Docela rád bych měl kopii (smích).

(smích) Nu bokovka.

(smích) Ano jedna bokovka.

Jaká byla spolupráce s Clivem?

No, když jsem pro něj tu píseň nahrával, studoval ještě vysokou školu. Clive byl vždycky jedním z nejlepších od Randy's i když to tak možná nevypadalo. Je to hrozně hezký člověk. Znám Clivea už od dětství, on byl vždycky milá osoba.

Co vždy slýcháme od umělců je, že producenti mají zřídka co do činění se samotnou podobou zvuku a podobnými záležitostmi týkajících se samotného nahrávání. O to se stará zvukař a hudebníci sami. Producent je hlavně ten, který celý podnik platí. Jakým způsobem zasahovali lidé jako třeba Clive do průběhu nahrávání. Má přece reputaci novátora vedle Perryho, Hudsona a vlastně kohokoliv, koho jmenujete z tehdejší řady tvořivých, svým způsobem rebelujících producentů.

No v tehdejší době se nedá hovořit o nějakém finančním přínosu. V těch dnech jsme dělali hudbu z lásky k ní. Taky proto, že tehdy z toho žádný velký výdělek nebyl. Trochu peněz na jídlo, trochu na cestu. Pokud jde o mne, nemohu mluvit za ostatní, ale já si přál více takových dnů. A protože hudba ti nevydělá na penzi, musíš si to zařídit jinak. Proto se snažím co nejvíce písní psát sám. Moje vydavatelská činnost je mou penzí. Takže já se nikdy nesnažil honit tu trochu peněz, která plane z prodeje desek, ale čekal jsem na dnešek. Jak víš v roce 1976 jsem nazpíval "Chase The Devil". Ta se teď stal hitem v celé Evropě. V tomhle businessu musíš oželet důchod jako cestu k zajištění a být trpělivý. Protože okamžitý úspěch se nedostaví okamžitě, chce to čas.

Ano, vytrvalost.

Vytrvalost, hlavně musíš přežít ve zdraví, a ještě se musíš starat o dvě části svého těla, chceš-li se udržet na scéně. Tvář a hlas, to je velmi důležité.

Bezpochyby to bylo těžké protloukání v hudbě. Musel jsi neustále skládat, nemohl jsi si dovolit žádnou přestávku.

Jo a ještě si za to nedostal žádné peníze. Bylo to...

Jak jsi se s tím v delším čase vyrovnával?

No jak říkám...

Neříkal jsi si někdy pro sebe "na chvíli z toho kolotoče vypadnu a zkusím něco jiného"? Ale kdyby jsi tak učinil, docela možná by jsi se stal historií. Ztratil by jsi pozici na které jsi tehdy byl. Bylo by těžké se vrátit.

Přesně. Snažil jsem se - mám takové rčení: "Stoupám a klesám s vlnou, a čekám až zazvoní na můj zvonek." A to dělám celých třicet osm let. Teď je zrovna doba, kdy se mi snaží dát zase trochu peněz. Ale já přežívám koruny, které padají jiným z hlav už třicet osm let a nikdy si nestěžuji. Protože vím, že jednoho dne, ještě před tím než naposledy vydechnu, mě jí budou muset dát. A i kdyby ne, tak mám jedenáct dětí a dvacet vnoučat, kterým budou muset platit, protože skladby budou moje ještě padesát let po mojí smrti. (smích) Takže už to není jen o mě, je to pro děti. Netrápím se tím. Jsou to jen peníze. Přijdou a zase odejdou.

Jak jsi se dostal do tohoto cirkusu okolo vydavatelských práv? Chránit svoje autorství, o tom tehdy přece nikdo moc nevěděl.

No nevěděl, ale když jsi dával pozor, mohl si něco zaslechnout...

Tehdy na to nebyli žádní právníci jako dnes, aspoň co já vím.

Ne. Stalo se toto. Jedna z největších společností v historii hudebního průmyslu "Performing Rights Society of England" otevřela svou pobočku na Jamajce. Někdo mi o tom řekl, tak jsem se tam vydal a byl jsem přijat za člena.

A to bylo asi kdy?

To bylo někdy okolo roku 1970-1971. Po letech ve ztracenu - po všech těch letech bez znalosti čehokoliv ohledně vydávání. Hned potom, co jsem podepsal vše začalo zapadat. Semináře s lektory. Lidmi náležejícími k hudebnímu průmyslu. Tehdy jsem se s tím seznámil. Dodnes s celou věcí nejsem úplně obeznámen, ale s tou trochou co vím si dovedu získat potřebné k přežití.

V roce 1974 jsi dělal něco pro label Black World, kdo za tím byl?

Black World to bylo pro Pata Coopera, Soundtracs Limited. Pat Cooper psal proslovy Michaelovi Manleymu. Psal a opravoval mu jeho řeči a vedl kancelář PNP pro styk s veřejností. Ta firma (Soundtracs Limited) neexistovala dlouho. Opustil ji, když kandidoval v Kingstonu proti Edwardu Seagovi. Do parlamentu se nedostal. Prohrál a opustil Jamajku, firma se rozpadla. Ale pro tuhle společnost jsem produkoval album "Revelation Time".

To jsi dělal ty s Clivem Huntem?

Ano s Clivem Huntem. Nahráli jsme to ve studiu Lee Perryho. Lee Perry to zvučil, já a Clive jsme to produkovali.

To je památná deska a také jedno z prvních alb s takovým pojetím.

Ano to je to co dělám. Já skládám alba jako celek. Neshromažďuji skladby, abych je pak vydal na albu. Jen když jde o staré nahrávky. Ale album, na to si sednu a napíšu ho celé. Třeba jako tohle poslední "A Little Time For Jah".

Peter I: A jak z tvého pohledu dopadla práce s vydavatelstvím Island?

Romeo: "War In A Babylon"?

Ano.

To je ta nejhorší věc jakou jsem v životě udělal! Do dnes bych měl od nich dostávat peníze. Ale oni teď přišli s nějakou falešnou smlouvou, podle které jsem měl podepsat smlouvu jako "autor k najmutí". Ale já nejsem pitomec. Nikdy bych takovou jednorázovou nájemní smlouvu nepodepsal. Takže jsem si najal právníka a snažím se z nich soudně dostat alespoň něco. Největší ironií je, že teď se o to album stará jedna z největších světových společností Universal, ale nic nechystají, což je smutné. Ale já se tím netrápím, protože mám co dělat a vydělávám. Takže se k nim dostanu velmi brzo.

Jaká byla Perryho role při skládání písní na tomhle albu? Ty na něm máš taky vydavatelský podíl.

Perry? No v té době byl stoprocentně svědomitý puntičkář, byla to vážná práce. Když jsme začínali s nahráváním ani jsme nevěděli u koho to vyjde. Chrise Blackwella a Island Records jsem neznal. On se ukázal až později. Po vydání singlu "War In A Babylon". Až potom si poslechl celé album. On měl ale svůj plán. Chtěl postavit celou reggae "mašinu" na člověku jménem Bob Marley. Takže co udělal? Přijel na Jamajku a podepsal smlouvu se všemi umělci Burning Spearem, Heptones, the Maytals. Věděl jsem, že je to spiknutí, spiknutí ve kterém šlo o získání smluv s námi všemi a posléze jejich odložení někam na polici. Takže jakákoliv společnost, která přišla podepsat smlouvu s někým jiným než s Marleym neměla s kým, protože my jsme se všichni upsali Islandu. Přesně to potkalo mě. Jiné vydavatelství o mě měli zájem, ale měl jsem smlouvu s Island a ti pro mě nedělali nic. Jen si nás všechny založili do přihrádky. Third World, Toots & The Maytals, Heptones. Každý, kdo by eventuelně mohl konkurovat Marleymu byl přetažen k Islandu. To bylo to spiknutí. Když mi to došlo, vzepřel jsem se. Řekl jsem jim: "Koukněte nejsem nicka, co nestojí ani za trochu času - uklidněte se!" Vzepřel jsem se. Smlouvu jsem roztrhal a prohlásil jsem, že můžu jít. A oni teď vytáhli nějakou smlouvu s mým podpisem, který nepoznávám. A tvrdí, že jsem jim dal autorská práva ve smlouvě zvané "Writers for hire" ("Autoři k pronajmutí" - pozn.př.). To je nesmysl!

No ale stejně si u nich o rok později produkoval ještě jedno svoje album "Reconstruction".

No jo, ale to za mnou přišli ještě před tím popraskem. "Reconstrustion" byl nedokončený obchod s Island. A co oni udělali? Dohodli se s Universal a tohle album přihodili k "War In A Babylon". Musel jsem jim dát vědět, "Tohle album je moje". Je to nedokončený kšeft mezi mnou a Island, nikdy mi na tom albu nepřiznali můj podíl. A protože ohledně toho alba jsme neuzavřeli žádnou dohodu, ustoupili. Ale stále si hlídají "War In A Babylon".

Ale "Reconstruction" obsahuje minimálně pamětihodnou skladbu "Melt Away". Prodávalo se nějak významněji v té době?

"Melt Away"? Ne to se šířilo "plíživě". V Anglii a Evropě je známé, na Jamajce ne. Protože na Jamajce zakazují moje skladby tak často, že samotní jamajčané nemají k mým deskám přístup.

Co se dělo po neúspěchu "Resconstruction", opustil si Jamajku a usadil se na chvíli ve Státech?

Ano v roce 1976 jsem se přestěhoval. Ale bylo to kvůli práci. Takový Broadwayský "melouch". Psal jsem písně pro představení s názvem "Reggae".

Ano společně s Rasem Karbim.

Ras Karbi psal taky. Práci jsem vzal a celou rodinu s sebou do New Yorku. Po osmi měsících projekt skončil, a já zjistil, že se na Jamajku nechci vrátit. No a tak jsem zůstal a jen tak se potloukal. Potloukání mi zabralo patnáct let, než jsem se vrátil domů bez rodiny, protože ta se vracet nebude (smích)!

To víš, Babylon je polapil. (smích)

To bylo v době, kdy si dělal album s Keith Richardsem z Rolling Stones?

Správně, "Holding Out My Love To You".

A pro Wackies si tehdy natočil "I Love My Music".

Hmm, "I Love My Music". Mnoho skladeb od Wackies bylo pro Japonce.

Máš na mysli Tachyon Music? To byl Sonny Ochai?

Jo Sonny Ochai z Tachyon Music v Japonsku. Pro ně jsem nahrál pár desek.

Když jsme v Asii, jak se přihodilo, že jsi se dal k Buddhismu?

Nevím, kde se vzalo, že jsem se dal k Buddhismu. Já Buddhistou nikdy nebyl. Jsem velmi kritický co se náboženství týče. Snažím se jen o každém zjistit co nejvíc. Uvědomil jsem si, že nejblíže Rastafariánství je Buddhismus. Způsob jakým se šíří a káže. Vše je o tobě samotném. My neobracíme oči k nebi, abychom tam nalezli Boha, nebo trůn, nebo nějakou knihu Života. I and I nic takového nevyhlíží a nehledá. Je to výmysl, křesťanský výmysl. Buddhisté tě učí věřit v sebe sama - vše je uvnitř tebe. Musíš se jen ponořit dovnitř a nalézt to. A to je to samé, co říká Rastafariánství. Vytvořilo to dvě blízké myšlenky a to mne zajímalo. Buddhistou jsem nikdy nebyl.

Prostě něco, s čím si se chtěl seznámit.

Přesně tak, jel jsem do Japonska. Navštívil pár chrámů a kdekoliv jinde, kam jsem přijel a měli tam chrám, chtěl jsem vědět o čem to je. O muslimech to platí zrovna tak.

A co další alba, která vyšla během a po tvém pobytu v USA. Třeba tvoje spolupráce s Lee Perrym na desce "Transition".

Ano, to bylo pro společnost zvanou NEC (a dnes neexistující americkou společnost Rohit) z Japonska. Oni chtěli tuhle kombinaci, protože od alba "War In A Babylon" jsme spolu s Perrym nic neudělali. Nahráli jsme to ve studiu Wackies.

Nikdy jsem to neslyšel. Dopadlo dobře?

Ano dopadlo. Nevím jestli znáš Lee Perryho (směje se), on na tom mnoho neudělal. Ale byl tam a to bylo důležité.

Na dalším albu jsi ve studiu spolupracoval s Tapperem Zukiem.

Jo "The Cross or The Gun". To bylo v roce 1990, kdy jsem se vrátil na Jamajku a snažil se tam uchytit. Tohle bylo moje první album po mém návratu.

A krátce na to si se spojil s Jah Shakou z Anglie.

Jo, Jah Shaka. Přijel na Jamajku a chtěl něco udělat. Neměl žádnou představu, co by to mělo být. Tak mi to řekl. Já na to: "Ok, já jsem tady a právě teď nemám nic na práci. Můžu se na tom podílet." Tak se stalo a vznikly z toho dvě alba. "Tafari - Captain of My Ship" a "Our rights".

A co bude dál, nebudeš třeba produkovat nahrávky jiným umělcům? Dovedeš si představit, že to děláš - znovu? V 70. letech jsi měl vlastní labely pro své produkce. The Serpent a the Truth.

Na to se chystám. Právě jsem dostavěl dům a v něm studio.

Na Jamajce?

Na Jamajce. Mám čtyři děti a všechny zajímá hudba. Snažím se je naučit něco o produkci. Studio stavím pro ně. Ještě není hotové. Ale to budu dělat v důchodu.

Chtěl jsem se zeptat na spor ohledně reedice alba "Revelation Time" na labelu Blood & Fire z roku 1999. Obsahuje původní tituly v Americe vyšlého alba "Open The Iron Gate" (United Artists, 1976) a materiál, který jsi nahrál pro Charmax.

No jediné nedorozumění bylo, že Blood & Fire daly desku vylisovat společnosti Strickly Vinyl. Ale v karibiku a na Jamajce jsem získal práva pro sebe a obchoduji sám. Mám vlastní společnost na výrobu vinylů. Takže jsem pár stejných skladeb vydal na Jamajce pod svým labelem. A pár jich prodal do zahraničí. A Strickly Vinyl na to narazily a vyvodily z toho, že jde o pirátskou kopii. Ale žádné pirátství to není. Je to jen vylisované na Jamajce na mém labelu. To bylo jediné nedorozumění.

Na čem dalším pracuješ?

Právě jsem dokončil album. Vlastně ve Francii právě vyšlo. jmenuje se "A Little Time For Jah". Lidé ho milují. Na koncertech z něj hraji čtyři skladby a zabírají.

Kdo se na něm podílel?

Producent Clive Hunt. A několik mladých hudebníků, basista z alba se mnou nyní vystupuje.

Viděl jsem ho, je skvělý. Dobrý objev. Jak že se jmenuje?

Stone. Mladý kluk.

O čem album je?

Je to stejné jako s "War In A Babylon". Sociální komentáře, polické názory. Normální Max Romeo. To je vše co nyní dovedu. Netáhne mě to...

Zkusit něco úplně jiného?

Jo. Já se držím kořenů a věcí kultury. Je to "roots and culture" album.

Jak myslíš, že se bude hudba vyvíjet do budoucna? Vrátí se zpět k víc akustické podobě?

No pokud se celý tenhle průmysl neprobudí a namísto "prducentů" které teď má nenastoupí opět producenti, kteří budou produkovat nějaké umělce a ne "průjumělce". Dostane se do pozice, kdy postačí prodat deset nosičů, aby jste měli hit číslo jedna. Nebude to fungovat. Mají pocit, že nyní to "jede", ale ve skutečnosti to nikam nejede. Celý ten boom je jen ve slovní vulgaritě a vyzdvihování negativ. Negativita, ale fungovat nebude. Hudba je nástroj spravedlnosti a měli by tak být používána. Nejen na Jamajce, americká scéna taky podřimuje díky ohavnostem, které vyjadřuje. Mají za to, že celý svět je podlý a sprostý. Ale jen čtvrtina světa je zkažená. Zbytek jsou normální slušní lidé a oni to jaksi nechápou.

A hudba za starých časů...

Evropa je v pohodě, protože má všechnu hudbu.

A snažit se opět oživit vztah nástroj-hudebník, jako se třeba teď snaží Beres ve svém studiu Silekshan na Jamajce.

Aha takhle to myslíš... ? No musíme se vrátit k akustickým nástrojům, protože ty automaty a počítače nejsou - nedají do toho duši. Není v tom žádný pocit. Když se to tak veme žádné riddimy už nevznikají, jen zvuky.

Máš na mysli striktně bashment riddims.

Jo. Neslyšel jsem žádný nový riddim. Nevím proč lidi jako Stevie Wonder a další prostě zmizeli, sebrali prachy a opustili hudební scénu. Chci říct, že je potřebujeme. Potřebujeme lidi jejich významu, aby pomohli obnovit hudbu. A zatím to přenecháváme gangsterům, ti nic takového nedovedou. Tím nechci říct, že bychom měli "gangstery" vystrnadit. Jen mne zajímá, kde kam se poděli slušní lidé? Co se děje?

To považuješ v současnosti za největší pokles?

Jo, jo. Vždyť je to negativní. Celý scénář je negativní. MTV je negativní medium. Přál bych si abych mohl nějak změřit míru poškození, kterou působí v myslích lidí a nějak jim jí vrátit. Připomínají mi jednu stupidní stanici od nás z Jamajky - Irie FM. MTV je hnůj! Svým dětem nedovolím sledovat ten kanál. Vymývá to lidem mozky až k perverzitě, všechno co vysílají je ošklivé.

- Konec -

Pan "Upřímný" promluvil, a nerad bych jeho slova obracel proti němu. Ve společnosti se děje příliš mnoho věcí, které je potřeba přehodnotit, změnit a postavit znova od začátku. Že se tak stane, je nepravděpodobné. Co nám zbývá je naděje. Říká se, že naděje umírá poslední. A Max Romeo je hlasem naděje od doby, kdy jsme poznali, co znamená název "roots music". Písně k pozdvižení a povzbuzení. Oceníte upřímnost a energii, kterou vkládá do svých slov. Jeho hlas někdy možná nemá takovou sílu, ale určitě dobře odráží odvahu a zanícení, které Max Romeo v mnoha svých písních vyjadřuje. Hudba využívá drsné rytmy, které podbarvují krutost reality, kterou často ve svých textech popisuje. Není to nic příjemného, stejně jako život. Ale je to vysoce účinné a určitě potěšení pro uši. Drsná hudba bez příkras. Ale umí být sladký, když je potřeba. I když polohu "romantika" opustil již dávno, pořád dokáže osobitou milostnou píseň. I když do ní zabuduje drsnou každodenní zkušenost. Dobrým příkladem toho je podle mne skladba "We´re Gonna make It". Pokud vím nikdy nebyla vydána znova. Stejně jako další klenoty "Push De Broom" (Niney) nebo "If Them Ever" (Randy´s). I když mi ptáček pošeptal do ouška, že snad na nějakém deseti palcovém singlu by mohla brzy být. Tak snad časem.

Když budeme mluvit o jeho nejsilnějším období. Nováčci a neúspěšní sběratelé starých skladeb Maxe Romea, udělají dobře zakoupením double CD od Trojan Records s názvem "The Coming Of Jah". A na labelu Jamaican Gold´s "The Many Moods Of Max Romeo". Tyto desky celkem slušně pokrývají konec 60. a začátek 70. let. Samozřejmě některé fláky tam chybí, ale doporučuji je jako materiál o pozoruhodném mladém skladateli v začátcích. Blood & Fire nám prokázalo ještě větší službu vydáním, dle mého názoru, jeho nejsilnějším albem z roku 1975 "Revelation Time" v produkci Clive Hunta (Tropical Sound Tracs). Album vyšlo pod názvem "Open The Iron Gate", pod kterým bylo vydáno v USA v roce 1978 společností United Artists. Blood & Fire na něj přidali dlouho ztracené bonusové skladby "Melt Away", "Every Man Ought To Know" (Randy´s/Clive Chin´s) a alternativní verzi skladby "War In A Babylon" od the Upsetters "Fire Fe De Vatican". Album "War In A Babylon" je k dostání v obou verzích, jak od Islandu Chrise Blackwella, tak od mezinárodní společnosti Universal, která album od Blackwella koupila. Naposledy vyšlo v limitované a velmi drahé edici u labelu Reissue Specialist. Obohacené o pár dubových verzí ze singlů a djskou verzi skladby "Norman" od Jah Lloyda. Jsem si jist, že by nijak neuškodilo kdyby mezinárodní společnost (Universal) zaplatila Maxovi Romeovi jeho opomíjený podíl z tohoto alba...

Pozdější nahrávky "I Love My Music" nebo "Transition" nedosahují takové úrovně jako výše zmíněné klasiky, ale stojí za trochu hledání. Další záhadné LP vyšlo na labelu Impact s názvem "Every Man Ought To Know", přesné datum vydání mi není známo a obsah je rovnocenný výše jmenovaným. V roce 1992 ujistil Max všechny o své formě na desce produkované Jah Shakou, od té doby ale už takovou sílu neukázal. I když album s italskou skupinou Tribu Acustica vyvolalo před pár lety jisté vzrušení. Na labelu Romeo vydal jednu kompilaci různých zpěváků, své vlastní album "Perilious Times" a ještě jedno o kterém se zmiňuje v rozhovoru. To je zatím vše a již delší dobu je "klid". Kromě příležitostných vystoupení v Evropě. Již před dlouhou dobou se odvrátil od laciného tónu ve prospěch jedněch z nejprovokativnějších textů jaké v reggae uslyšíte. Tím si vydobil jméno v Evropě a alespoň zde bude vždy za jednoho z nejlepších jamajských autorů. Je škoda, že mu Jamajka nikdy neprojevila uznání jaké by si zasloužil. Ale nepsal jsem to samé nedávno o někom jiném...? Myslím že ano, že by byli dva? Věřím, že takových bude nesčetně víc než "dva". To je odkaz jednoho z nejplodnějších a nejtvořivějších hudebních stylů, který svět poznal a lidé jako Max Romeo jsou čelními představiteli tohoto odkazu. Jeho pověst zůstává neporušena